Pokud navštívíte město Havířov nebo budete jen projíždět, jistě neuniknete jádru města, které je spjato s dobou budování tehdejšího dělnického Československa v 50. letech. Takto ztvárněné jádro Havířova je ve světě chápáno jako tradicionalismus, v Německu jako poválečná moderna a v Česku je nazýváno socialistickým realismem neboli SORELOU.

Pravidelná kompozice městského půdorysu vychází z renesančních teorií „ideálních" měst. Tato architektura je plná lidského měřítka a historických vazeb. Vyskytují se zde výrazné dekorativní motivy, sgrafitová a sochařská výzdoba a další doplňkové prvky jako mříže a zábradlí balkónů. Ve zdobných prvcích jsou zdůrazněny motivy národní, budovatelské či motivy spojené s průmyslem tohoto kraje. Byla vytvořena zástavba zasazená do zeleně jež zpříjemňuje bydlení a životy lidí vůbec. Významná je také původní barevnost staveb, která byla pojata jako inspirace a návrat k barevnosti lidové architektury (světlé pískové a okrové v kombinaci s červenou a šedobílou). V roce 1992 bylo havířovské jádro města vyhlášeno chráněnou památkovou zónou pro svou určitou urbanistickou nadčasovost a krásu, která především vyniká ve srovnání s normalizační panelovou výstavbou. Mezi nejtypičtější stavby tohoto stylu v městském jádru můžeme jmenovat bývalé Kino Radost (dnes Kulturní dům Radost), Kulturní dům Petra Bezruče, budovu městského úřadu, polyfunkční dům Lučina či budovu ZŠ na ulici Na Nábřeží.
Příklady této architektury je možné najít i na mnoha místech Evropy jako je Rakousko, Maďarsko, Polsko a Německo. Největším příkladem je však francouzské město Le Havre, které je zařazeno na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. Snad je to dostatečný důvod, abychom Sorelu jako architekturu přijali s respektem a pochopením i u nás.

Autor:Bohdan Dvořák